Kristýna Šormová

2016 Tvorba Kristýny Šormové je úzce spřízněna s jejím intimním prožíváním krajiny. Absorbuje do sebe struktury, horizonty, atmosférické jevy, světlo i přírodní živly. Z těchto vjemů skládá jakýsi vnitřní rejstřík či album prožitků, které následně samovolně vyplují na povrch v momentě tvoření. Je otázkou, na kolik je tento proces vědomě řízen anebo je psycho-automatickým uvolněným projevem, kdy je malířka ponořena sama do sebe a pouze čte nastřádaný rejstřík. Ani není podstatné, které médium si pro svoji práci zvolí, zda olej či papír. Princip její tvorby zůstává stále stejný - zbavuje povrch všeho nedůležitého, jako starých nánosů emocí, a zjednodušuje vše na elementární prvky složené v náhodných amorfních strukturách, které jsou pak abstrahovaným nositelem jejího duchovního prožitku. Každý cyklus má svoji krajinnou předlohu. Některé práce vznikly pod dojmem cest po Anglii, jiné po Japonsku, Izraeli či Peru. Přestože Kristýna vědomě navštěvuje cizokrajné země, opakovaně se vrací do míst, která ji ovlivnila v raném dětství a stále se s nimi cítí spřízněna. Známý kraj jí poskytuje pocit domova -  místo, kam patří. Především ve zlomových okamžicích svého života si autorka uvědomuje tuto spřízněnost a vědomě ji prožívá. Petra Patlejchová  

2015 Během pobytu ve Skotsku a v Anglii na jaře 2014 Kristýna dočasně opustila plátno a začala se intenzivněji věnovat práci na papíře. Pod dojmem zdejší krajiny - především nezaměnitelné světelnosti a sledování pohybu trav ve větru – navázala na dlouhodobě sledované téma zachycení dynamických jevů v přírodě. V experimentech s papírem začala postupovat obdobně jako při malbě na plátno. Nanáší barevné vrstvy, které následně odstraňuje smýváním nebo škrábáním, řezáním nebo rytím. Tento postup je provázen pocitem strachu z nevratného porušení struktury křehkého materiálu, ale zároveň dravou touhou po odstranění přebytečných nánosů, jež je v její tvorbě dlouhodobě přítomná. Kristýna pracuje pevnou rukou chirurga a s trpělivostí restaurátora. Do maleb i skic projektuje své aktuální duševní rozpoložení. Odstraňuje nánosy, které časem ulpěly, aby se propracovala k tomu, co zůstává skryté a pouze místy prostupuje na povrch jako světlo procházející neprostupným houštím. Tisíciletá tradice zpracování papíru, s kterou se měla možnost seznámit během cesty do Japonska, v ní zájem o zkoumání možností práce s tímto materiálem ještě více prohloubila. Vytvořila cyklus křehkých kreseb Haiku založený na zářivé barevné skvrně a jemné perforaci. Postupně se však začala vracet k velkým plátnům a vrstvit na ně utržky papíru. Skrze nánosy materiálu a barvy však stále proniká zneklidňující světlo a postupně se rozlévá po celé ploše plátna. Kristýniny poslední, téměř monochromní obrazy evokují arktické krajiny zahalené v mlze zvířeného sněhu. Pod clonou bílého světla však nadále cítíme drsnou a členitou strukturu povrchu tvořenou nesčetnými vrstvami sedimentů. Stopy v ní zanechává i Kristýnin tvůrčí přístup, který je prudký a expresivní. Nina Michlovská  

2015 Po dlouhém období malby na plátno se Kristýna uchyluje k práci s papírem. Hledá v práci s ním zcela nové koncepce od perforace, přes vyškrabávání až po otisky, které vždy nesou jistou známku náhody. Vrstevnatost, která je z prací patrná je inspirována skrytými procesy v přírodě. Dynamika a náhoda se potkávají s aktuální duševním rozpoložením a tak vzniká směs, jenž je jako soubor nánosů, který se uvnitř autorky koncentruje. Haiku navazuje na cyklus Větrná hůrka, který vznikl v Anglii 2014 pod vlivem tamní přírodní scenérie. Karolína Vojáčková

2014 Ve svém zaměření na krajinu a to, co v ní zůstává skryté, se inspiruje fotografiíi vlastním duševním rozpoložením, jež projektuje do obrazů. Nanáší na plátno barevné vrstvy, jež následně odstraňuje smýváním, škrábáním či rytím. Zbavuje se tak i jednotlivých nánosů, jež utkvěly v její paměti a měly by směřovat spíše k očistnému prozření. Její poslední, téměř monochromní cyklus obrazů Větrná hůrka vznikl během jejího pobytu v Anglii na jaře 2014, kde se inspirací stala literární předloha, především ve smyslu vlivu krajiny na postavy literárního příběhu. Atmosféra anglického venkova na severu země a jeho drsným podnebím vtáhla autorku do přírody, kde živlům se ještě přiznává nadvláda.Vlasta Čiháková Noshiro                                                                                                                                                                                                                                                                                 

2013 Expresivně abstraktní až gestické malby Kristýny Šormové nás přímo vybízí vstoupit do prostoru obrazu skrze nepropustnou houštinu a následovat ono zlatavé světlo, jež nás vábí. Hloubka obrazu je vystavěna malířčiným citem pro měkké světlo a strukturu, kde kombinace těchto dvou nesourodých prvků vyvolává napětí a děj. Má schopnost nalézt hloubku v prostoru, kde se pohybuje intuitivně, nenásilně přesto však pudově a s energií. Působivost maleb je dána časem a malířčiným přístupem k tvorbě samotné – maluje v momentě hluboké spřízněnosti sama se sebou, kdy obraz nechává samovolně růst. Kristýna nevypráví žádný souvislý příběh. Zaznamenává své přímé emoce a rozpoložení mysli, kde významovým znakem se stává stopa štětcem, které naše fantazie a naše vizuální zkušenost přiřadí smysl až po určitém časovém odstupu. Nepropustnost svého nitra, které si i jí samé občas uzavře a stává se nečitelným, vystihuje metaforickým kontrastem houštiny tahů a pralesem skvrn, skrze které prostupuje ono měkké, hřejivé světlo. Ač nevychází z žádné konkrétní krajiny a krajinu používá jako symbolické vyjádření neproniknutel- nosti, jde o otisk jejího přímého prožitku krajiny, transponovaného skrze její nitro.Petra Patlejchova

2012 Krajinu chápu nikoli jako realisté, kteří zobrazují její vnější podobu, ale spíše jako představitelé expresionismu či symbolismu. Skrze ní (podobně jako Edvard Munch nebo František Kaván) vyjadřuji své skryté pocity, obavy a touhy. Z toho kterého místa, které je mi původně cizí a někdy i nepřátelské, těžím inspiraci tak, že se s ním snažím ztotožnit do té míry, jako bych jím byla já sama. Snažím se na sebe zapomenout, jakoby úplně pominout svou individuální lidskou existenci a proměnit se takřka v přírodninu. Tento pokus o rozpuštění se v daném místě nemá daleko k symbolické smrti. Tento pohyb je však dvousměrný. Chci se stát součástí místa, ale ve skutečnosti spíše místo skoro až urputně vstřebávám a to se tak stává kusem mého vnitřního světa, potažmo výrazovým prostředkem pro obrazové vyjádření mých emocí. Proto lze můj diplomový cyklus chápat i jako autoportrét.Kristýna Šormová